Kniha Mary Heimannové, která se dostává českému čtenáři do ruky, je na historickou práci nezvykle vášnivá, neúprosná a tvrdá. A její největší přednost je právě v tom, že se nesnaží českému nebo slovenskému čtenáři zalíbit. Jako by z každé stránky textu znělo poslání - Historie by neměla být propagandou. Neměla by „vychovávat“ skládáním nepravdivých mýtů o vlastní výlučnosti, hrdinství či utrpení. Neměla by zamlčovat nebo omlouvat. Protože jedině pravda je v historii jedinou hodnotou a měřítkem. A jedině taková pravda může vytvářet společnost v demokracii.

Mary Heimannová se k československým dějinám dostala ve snaze najít při přednášení britským, kanadským a americkým studentům historie jinou perspektivu „velkých dějin“ vztahů mezi moderními velmocemi. Trochu náhodou se ji v Evropě pokusila najít u „spíše okrajového středoevropského státu, jenž měl pouze malý vliv na mezinárodní vztahy“. Případ nečekaného vzniku, konfliktů a opakovaných selhání projektu nazvaného Československo ji pak doslova uchvátil. Naučila se česky, dokonce s úctyhodně přesnou výslovností, a pokusila se vlastně o nemožné – napsat celkovou revizi československých dějin. Přinejmenším v tom jí tedy určitě patří úcta za odvahu.

Pokusila se zbavit dějiny Československa mýtů a postavila je proto především na narativu národních menšin a jejich vztahu k umělé „československé“ většině. Hlavním tématem se pro ni proto stává střet nikdy neuspokojených nacionalistů, násobený později ještě iracionalitou totalitních ideologií. Jde o netradiční pohled, vymykající se tradičnímu pragocentristickému „českému“ vnímání minulosti. Přesně v tomto bodu se „velké evropské dějiny“ přímo nabízejí jako výmluvné doplnění, rozšíření a potvrzení jejích myšlenek. Zvláštnost středoevropských jazykově-kulturních nacionalismů se formovala v šoku z Francouzské revoluce, která v rozdrobeném Německu během krátké doby vyústila v „politiku kulturního zoufalství“, jak tento nešťastný proces skvěle popsal profesor Fritz Stern. Jen s malým odstupem reagovala stejně hystericky na německou šovinistickou „politiku kulturního zoufalství“ i jazyková národní společenství na východ od Německa. Takto vznikající národní identity byly výsostně negativní, a myšlenka „národa“ tak nebyla definována v prostoru hodnot „pro něco“, ale výhradně „proti někomu“.

Československý sen o nadnacionálním státotvorném národě mnoha kultur a jazyků byl proto opravdu jenom snem snad jen několika málo jedinců – a to i přesto, že v něj v mírových dobách na krátkou dobu uvěřily miliony – především Čechů. Byl krásným a demokratickým snem, který okamžitě po svém nečekaném vzniku v roce 1918 narazil na nevzdělanost a nedostatek představivosti nedokončených a neúplných národních identit, jejichž představitelé neuměli vidět a hledat smysl státnosti v bytí „pro něco“, protože jediné, co znali a uměli formulovat, bylo býti „proti někomu“. Nedokončené národní identity ve střední Evropě byly v krátkých desetiletích po roce 1918 navíc konfrontovány nejenom s lokálními konflikty, hraničními spory, ale především s masovou indoktrinací totalitních ideologií. Po druhé světové válce a odeznění brutální verze stalinismu pak i s nástupem moderní spotřební kultury, zcela nově definující prostory národních kultur a hodnot.

Kniha Mary Heimannové je tak chvályhodným vstupem do diskuze, která vlastně ve střední Evropě ještě nezačala. A to je i její největší zásluha. Kritici, samozřejmě, mohou tvrdit, že máme obsažnější a lepší popisy jednotlivých událostí, třeba roku 1989 nebo příčin reforem roku 1968. Slovensko se zcela jistě k listopadu 1989 nepřipojilo „až na poslední chvíli“. Ale to všechno může poctivý čtenář ihned pominout jako nepodstatné drobnosti. To, co kniha Mary Heimannové českému čtenáři naopak přináší, je vzrušující obraz moderních českých dějin dvacátého století na pozadí „Československa – státu, který selhal“. Státu, který ve dvacátém století sedmkrát změnil jméno, několikrát i politický režim, a z jehož území za tu dobu zmizely více než čtyři milióny jeho obyvatel. Není jediný důvod si představovat, že je to normální.

Poslání této knihy je ve snaze pochopit člověka – a tak bychom ji i měli číst: „Historie tohoto státu je podobně jako celé 20. století výrazně pokažena věčným problémem nelidského chování člověka k člověku, jenže v nebývalém rozsahu a za hromadné spoluúčasti prostých lidí, a nejen úzce omezené politické elity. Bylo rozdmýchávané nacionalismem, který byl dostatečně opojný a útočný, aby přilákal dokonce i apolitické osoby, které byly natolik tvárné, že se přizpůsobily každé ideologii, ať už komunistické, socialistické nebo fašistické, která právě přišla do módy“.